Pavučina něhy

Stříbrné nitky v hedvábné pavučině něhy. Sametová stezka dívčích snů, kdy Všehomíra proplouvá nad hlavami nevšímajících jako hvězdy nasáklé touhou a vášní. Hledáme vlastní obraz, nebo dokážeme dohlédnout do nitra vesmíru? „Kdo jsi? Kam míří tvoje cesta?“ Ptáme se, ale už nečekáme na odpověď. Doteky a prsty svírající kožešinu, plápolající oheň dohořívající svíce a všeobjímající teplo, které stálo na počátku života. Dlaně, které ještě neumějí hladit, oči, které nevidí a uši, které nepoznaly, jak chutná lidský hlas. To všechno bylo na počátku Cesty. Tolik jsme toho ušli, přesto jsme dosud nenalezli jeden druhého. Zatracení…jsme opravdu na konci Cesty? Nebo je ještě čas na to, aby stříbrné nitky zažehly v lidských srdcích lásku? Naděje neumírá. Naděje je v nás samotných, jen bloudit uvnitř posvátných kamenů nemůže ten, kdo už zabloudil v nitru nenávisti.