Březen 2021

Senoseč

   Byl teplý sobotní večer v červenci, a já jsem se v parku na dřevěné lavičce, ukryté v zákoutí za hustým křovím, oddávala souloži. S mladým, teprve sedmnáctiletým studentem Davidem, ačkoliv mě na stejném místě protahoval před měsícem šestadvacetiletý elektrikář Milan, se kterým jsem byla od svých devatenácti let zasnoubená. Ale on si místo mě našel časem novou kůstku a mě nechal na holičkách. A protože mám náběh na další vrcholek, začnu vyhazovat zadkem a za krátko jsem opravdu hotová. Po Davidovo vyvrcholení na něj vyjedu s nečekanou jobovkou, která mu na chvíli vyrazí dech:

   ,,Poslyš, drahouši, od teďka až do přespříštího týdne máš útrum, stejně jako já. Zítra odjíždím na čtrnáctidenní dovolenou k tetě Klárce do Orlických hor, kde má malé hospodářství. Ale můj vymrouskaný klučík moji euforii o borových lesech a krásné přírodě vůbec nechápe. Ba je mu to úplně jedno a naříkavě spustí:

   ,,Romanko, já tě samotnou nikam nepustím! Ty si tam najdeš nějakého šamstra. A co bude se mnou? Vždyť dobře víš, jak tě miluju a že bez tebe nemůžu žít,“ pofňukává až mi ho přijde drobet líto, že mu ze soucitu znovu nastavím a dám mu ještě jednou.

   ,,Tak vidíš, že i já tě mám ráda. Třeba ještě víc, než ty mne,“ vyhodím poslední trumf a pak se s ním definitivně rozloučím.

   Ráno v šest mi jede rychlík do Ústí nad Orlicí. Tam musím přesednout na lokálku, která mne dopraví až téměř k cíli mé cesty. Z malého nádražíčka pošlapu pěšky přes celou vesnici a teprve ten poslední dům, u kterého stojí sroubený seník, je tety Klárky. Ve velké světnici už bude mít přichystáno pohoštění a rybízové víno, které nám po chvíli rozváže jazyky.

   ,,Teto, je to v háji. Představ si, že ten můj snoubenec Milan se na mne vykašlal. Už jsem si připravovala svatební šaty, tak práskne do bot s nějakou ochechulí,“ svěřuju se po litru toho výborného vína.

   ,,Chlapi jsou všichni stejní prevíti. Když ženskou ošustí, tak jí opustí. A já jsem se už chystala, že ti půjdu na veselku,“ dodala zklamaně.

   Potom si jdu odpočinout do podkrovního pokojíku, kde je nádherný klid a výhled na kopcovitou krajinu se zelenou loukou, která představuje hlavní zásobárnu krmiva pro její dobytek.

   Tamní seno, hezky usušené, jdeme příští ráno shrabat do kupek. A pozdě odpoledne pro ně přijede s vlekem, zapřaženým za malým traktůrkem, Slávek, asi třicetiletý pořízek, který má chalupu na druhé straně údolí. Tam bydlí se svou mámou. Jen jednou se mnou promluvil při nákupu v jediné místní prodejně. A to už je rok nazpátek.

   ,,Jemináčku, teto, ty jsi pokrokářka. Vždyť loni jsme všechno seno odtahaly na dvoukoláku, ale teď se tady se Slávkem svezeme až k seníku,“ vyjeknu překvapeně a jsem tomu ráda. Alespoň si zítra můžu vyrazit na houby nebo maliny.

   Ochotný traktorista nám dokonce pomůže s pící i do seníku. Potom jej teta pozve na večeři. Ale ještě než zasedneme ke stolu, umyjeme se v kádi s dešťovkou, která stojí na dvorku. A mně neujde, jak si nás Slávek poočku prohlíží. Vždyť i teta Klárka má doposud rajcovní postavu, přesto že jí táhne na pětačtyřicet. Velké dudy a macatý zadek ho, jak se zdá, přitahují více než moje štíhlá postavička s nepoměrně menším poprsím. Avšak taky po vydatné večeři a několika skleničkách vína pojednou oba zmizí. Pak zaslechnu z ložnice křik, sténání a povrzávání postele. To mne tak vzruší, že se začnu sama dráždit. Ale než se udělám, ozve se tetin pronikavý hlas:

   ,,Romanko, pojď mě vystřídat! Já na toho kanečka nestačím.

   Tak co mi zbývalo, než ji poslechnout a hupsnout Slávkovi do postele namísto ní?