Únor 2021

Sobota

   Právě jsem se chystal ke své nejmilejší činnosti, když v tom zadrnčel zvonek. Mohlo se stát, že někdo v divadle onemocněl a bude na mně, abych sehnal náhradu, popřípadě zaskočil v roli sám.

   S povzechem jsem si zase natáhl kalhoty a šoural se do předsíně. Přede dveřmi stála docela pěkná paní kolem čtyřicítky.

   ,,Pane režisére, mohu s vámi mluvit?“

,,Prosím,“ pokrčil jsem rameny. ,,Čím vám můžu pomoct?“ usadil jsem jí do křesílka a zapomněl, že mám na stole dopitou láhev Medvědí krve a dvě skleničky.

   ,,Víte, pane režisére, u vás v divadle účinkuje moje dcera Radka Rimavská.“ Sobota, naskočilo mi v hlavě, jelikož jsem měl trochu upito.

   ,,Rimavská, Rimavská,“ tvářím se, že si nevzpomínám. ,,To mi nic neříká. Co u nás dělá?“

   ,,Ona studuje v Daliboru.“

   ,,Aha, asi dělá jedno z pážat, která doprovází krále Vladislava. Stěžuje si vaše dcera na malý honorář?“

   ,,Ne, to ne.  Ale ona se od té doby, co chodí do divadla, začala strašně měnit. Už mi neříká maminko. Vůbec mě neoslovuje. Pozoruje mě, když se převlékám a má přitom takové oči…“

   ,,Jaké oči?“

   ,,Takové vědoucí a výsměšné oči. Chodí pozdě domů. A já mám strach, aby jí někdo v divadle nez…“

   ,,Neznásilnil?“

   ,,To snad ne, Radečka by se dovedla poprat. Ale aby ji někdo nezkazil, rozumíte mi?“ Řekl jsem, že rozumím. Paní Rimavská začala nabírat. Ať prý jí divadlo Radečku nebere. Co by potom měla? ,,To byste musel vědět, jak žiju. Muž mě opustil a…“ Rozplakala se, vyndala z kabelky kapesníček a fidlala se kolem nosu.

   ,,Vyplačte se!“ povídám.

   Natáhl jsem k ní ruce. Poslušně vstala a nechala se obejmout.

   ,,U vás je mi dobře,“ vzdychla.

   ,,Jenže to bylo špatně řečeno.“

   ,,Jak to mám říct?“

   ,,Přece u tebe je mi dobře.“

   Zazářila na mě uslzenýma očima a dala mi mlaskavou pusu.

   Objal jsem ji a začal jí líbat na rty. Přejel jsem jí prsty po zádech, jestli má podprsenku. Přesunul jsem pod její titěrnou krajku dlaně a hladil příjemná dílka přírody.

   Byla zřejmě z žen, které jsou na ňadrech tak vzrušivé, že je hlazení přivede až k vrcholu.

   Náhle se ke mně divoce přitiskla klínem. Zajel jsem jí pod sukni a do kalhotek dlaní, prohrábl a zastavil se na nejcitlivějším bodu. Vydral se z ní hluboký chroptivý vzech.

   ,,Ale cos to udělal, vždyť já na to nejsem připravená!“

   Nevěřte tomu. Každá žena, která je trochu k světu, je na to připravená vždycky.

   ,,Tobě věřím. Vím, že mi dáš v divadle na Radečku pozor. Vždyť je to ještě nevinný dítě…“

   Jen co odešla, otevřely se dveře ložnice a vyšlo to nevinné dítě. Nahé, s nazlátlou pletí, s malými trkajícími ňadry a chmýřnatým chomáčkem mezi fantastickými stehny. Právě ta stehna mne zaujala, když jsem ji uviděl v bílém trikotu pážete hned poprvé.

   ,,Že je ale moje máma potvora, co?“ usmívala se maličko šikmýma očima.

   ,,Soboto,“ řekl jsem. Když Rimavská, tak Sobota. Nazýval jsem ji tak a líbilo se jí to. ,,Soboto, jsi nádherná!“

   ,,To já vím. Ale ty jsi taky pěkný prevít, víš? Ještě žes na ni nepoužil mého mazlíčka. Aby ze vstavače nebyl lehač, nebo dokonce visatec. Protože mně to musíš udělat alespoň dvakrát!