Zkuste se s tankem vyhýbat sněženkám

  Často za jediný den řešíme mnoho věcí a zapomínáme, že našim největším nepřítelem je spěch. Díky spěchu jsme nervózní, mrzutí a propadáme depresím. Spěch je také neustálý zabiják našich životů. Stačí chvíle nepozornosti a vkročíme pod rozjeté auto. V nestřeženém okamžiku vezmeme smyk a z rozraženého čelního skla hledíme vstříc té nemilosrdné dámě, která na nás čeká. Houkání sanitky a boj o život. Zase jsme něco nestihli včas. Mezi bílými stěnami kraluje okno do života. Není rozbité a slunce do něj nemotorně strká svoje prstíky. Najednou to jde na chvíli se zastavit a nechat kolovrátek času spřádat nitky našich snů.

Za oknem si ptáci přejí dobrý den a do toho se rozléhá houkání sanitek. Další a další. Ve vedlejším pokoji lékaři konstatují smrt. Chtěl stihnout skočit do čistírny a večerní sportovní zápas. Svůj prohrál. Je doba oběda a nám kručí v břiše. Jak dlouho jsme vlastně nejedli? Aha, od té doby, co jsme chtěli stihnout ten proklatý oběd. Nohy jsou těžké jako z olova, ale jsou tam. Hurá, máme ruce i nohy! Kdy jsme si to vlastně naposledy uvědomili? Mnoho aut křižuje cestu sanitkám, hasičům i popelářským vozům. Jen proto, že nestihnou přeparkovat jinam. Proč se za někým nedostala pomoc včas? Zkuste se tankem vyhýbat sněženkám, nejde to.

Největší škody napáchá lidská hloupost. My si ale v tom nemocničním pokoji uvědomíme, že by se vůbec nic nestalo, kdybychom se naobědvali o něco déle. Další sanita houká jako šílená a my máme konečně čas. Spoustu času na přemýšlení…