Trofej

Takový hon to je vskutku podívaná pro nás obyčejné chataře. Můj kamarád Karel se z povzdálí zálibně díval na vyrovnané řady koroptví a zajíců, ležící na promrzlé zemi.

   ,,Podívej se na toho vysokého myslivce,“ upozornil mě na jednoho ze zelených panáčků. ,,Ten má dost úlovků, mohli by jsme ho přemluvit nenápadně k prodeji jednoho úlovku.“

   Ten vysoký myslivec vzal po hodné chvíli do jedné ruky dva zajíce, do druhé dvě koroptve a vydal se směrem k naší chatové osadě. Dlouhán došel k jedné u chatek a všechny kusy položil na široký okenní parapet. Zaklepal na okno a vracel se zpět ke svým kolegům, kteří se chystali v dřevěném srubu hodnotit dnešní hon.

   ,,Za co se takhle platí?“ Prohodil můj kamarád.

   ,,No za co asi…Když tam bydlí samotná ženská, tak je to naprosto jasné,“ odpověděl jsem mu.

   A opravdu. Po chvíli vyšla z domku hezká třicátnice.

   ,,Tak na ni večer zaklepeme a snad nám něco z toho nabídne,“ utěšoval jsem jej.

   ,,Ta nabídne akorát tak sex, aĺe ne nám, nýbrž tomu střelci, ty naivko,“ uzemnil mne.

   Po několika pivech  jsme se k té chatce vydali. Pak Karel energicky zaklepal. Dveře se nakonec pomalu otevřely a v nich stála ona žena. Jen v lehkém župánku. Párkrát jsme se už viděli. Věděli jsme, že je z Prahy.

   Dobrý večer. Nezlobte se, paní, my se chceme jen informovat, zda by u vás nebyl na prodej jeden zajíc z toho dnešního honu.“

   ,,Jen pojďte dál a posaďte se,“ vybídla nás. ,,Uvařím kávu a pak si můžeme promluvit.“

   Když po chvíli přišla s tácem a třemi šálky kávy, mile se usmívala.

   ,,My se přece známe, pánové. Máte na stráni chatu. Jmenuji se Dana.“

   ,,Já jsem Libor, ta chata patří mně a Karel tu se mnou občas jezdí.“

   ,,Tak to si připijeme na tykání,“ prohodila Dana a zase odběhla, aby se hned vzápětí vrátila s lahví slivovice.

   Během dalších několika minut jsme si stihli přiťuknout nejen na tykání, ale i na dalších spoustu věcí. To už jsme byli všichni tři pěkně v ráži.

   Byl to Karel, kdo jako první zaútočil a sáhl Daně na ňadra. Nebránila se, jen se chichotala a dělala si z něj legraci, že se mu po tolika štamprlích už nepostaví.

   ,,Ale postaví!“ Párkrát si ho protáhl dlaní a on se mu postavil. Dana uznale pokývala hlavou.

   ,,A co ty, Libore?“ Obrátila se na mne. ,,Tak ho ukaž, když už jsme u toho předvádění. Však já vám tu svojí pokladničku taky ukážu.“ Vyhověl jsem jí. A pak to začalo. Pomilovali jsme ji prostě oba dva, aniž by při tom ztratila eleganci. Byla to opravdu dáma.

   Když jsme po několika hodinách od ní odcházeli, dostali jsme jako výslužku jednu koroptev. Poděkovali jsme, políbili ji na rozloučenou a ona za námi zavřela dveře.

   ,,Těšil jsem se na zajíce. Tou koroptví nás odbyla,“ stěžoval si Karel a škytal při tom.

   ,,To bude asi tím, že si jí odbyl taky. Viděl jsem, že ti to moc nejde, ale přece máme parádní trofej, ne?“

   ,,Hm, zadováděli jsme si, to je pravda. Ale stejně by byl lepší zajíc…“ neodpustil si můj kamarád poslední slovo. Nechal jsem ho přitom, ale myslel jsem si svoje.